SPECIFICKÉ PORUCHY UČENÍ

Pojem specifické vývojové poruchy učení se používá pro označení poruch v oblasti čtení, matematických schopností, psaní a pravopisu. Svou povahou patří do poruch endogenních čili vnitřních.

Postihují přibližně 5 - 7% jedinců populace.

Tyto poruchy mají individuální charakter a jejich vzniku předchází dysfunkce centrálního nervového systému (z hlediska vývoje jde o neúplně vyvinutou funkci).

Z. Matějček rozebral některé definice dyslexií a za vhodnou uvádí tezi z roku 1980 expertů z USA:

,,Poruchy učení jsou souhrnným označením různorodé skupiny poruch, které se projevují zřetelnými obtížemi při nabývání a užívání takových dovedností, jako je mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání. Tyto poruchy jsou vlastní postiženému jedinci a předpokládají dysfunkci centrálního nervového systému. I když se porucha učení může vyskytnout souběžně s jinými formami postižení (jako např. smyslové vady, mentální retardace, sociální a emocionální poruchy) nebo souběžně s jinými vlivy prostředí (např. kulturní zvláštnosti, nedostatečná nebo nevhodná výuka, psychogenní činitele), není přímým následkem takových postižení nebo nepříznivých vlivů.” (Matějček, Z. Dyslexie – specifické poruchy čtení. Jinočany: H&H, 1995, str. 24.)

Z této definice vyplývá, že specifické poruchy učení se mohou vyskytovat společně s primárními postiženími i u osob s mentální retardací nebo s poruchami smyslovými.

Je tedy nutné si uvědomit, že se v běžné praxi můžeme setkat s dětmi, u nichž převažují obtíže ve čtení, nebo v psaní, popřípadě i v matematice, ale častěji najdeme žáka, u kterého se obtíže kombinují. Vždy platí, že SPU zasahují oblast psychiky člověka a objevují se v oblasti sociální a pedagogické. Postihují jedince i s průměrnou či nadprůměrnou inteligencí a projevují se nejčastěji na počátku školní docházky.

Žáci jsou většinou:

• hyperaktivní

• neobratní

• nesoustředění

• mají potíže v učení

• vyžadují zvýšenou lékařskou a pedagogickou péči

• inteligence není snížena, je v normálu

Charakteristika nejčastějších specifických poruch učení

Předpona DYS – v jednotlivých názvech poruch označuje zeslabení, problém. Další část pojmu pochází z řečtiny. Označuje činnost, která je postižena. Mezi specifické poruchy učení patří:

• DYSLEXIE – specifická porucha čtení

• DYSGRAFIE – specifická porucha psaní

• DYSORTOGRAFIE – specifická porucha pravopisu

• DYSKALKULIE – specifická porucha matematických schopností

• DYSPINXIE – specifická porucha kreslení

• DYSLÁLIE – specifická porucha výslovnosti

• DYSPRAXIE – specifická porucha vykonávání složitějších úkonů

Dyslexie – specifická porucha čtení

Projevuje se nesnázemi při učení se číst běžně používanými výukovými metodami, a to i při zachované inteligenci.

Může postihovat:

1. Rychlost čtení - čtený text dítě zpracuje pomalu, popřípadě jej pouze slabikuje. Ne každé pomalé čtení lze vždy nazvat dyslexií, musíme brát v úvahu individuální tempo dozrávání dítěte a schopnost se učit novým poznatkům.

2. Správnost čtení - dítě nahrazuje čtená slova tak, že si je domýšlí, v menší míře může zaměňovat písmena.

3. Porozumění čtenému textu - stává se, že dítě textu v plném rozsahu nerozumí, neví, co čte a o čem text byl.

Dysgrafie – specifická porucha psaní

Tato porucha se vyznačuje obtížemi v osvojování psaní. Dítě nedovede napodobit tvary písmen, zrcadlově je obrací a zaměňuje. Písmo má někdy zcela zvláštní ráz a to nikoliv, že by dítě trpělo nějakou poruchou hybnosti. Zpravidla píše toporně a křečovitě.

(lh)